Minulý článek shrnoval proces toho, jak jsem stipendium dostala, ale mezi ním a samotným nástupem do letadla se toho ještě hodně událo. Navážu tedy na začátek května, kdy jsem se dozvěděla o tom, že se mi splní jeden můj velkej sen! Pojedu na 10 měsíců studovat do Ameriky! Ale jak? Kam? Kdy? To byly všechno otázky, na něž jsem získala odpovědi v následujících několika týdnech.
Po oznámení výsledků se koncem května konala další schůzka. Na ní přišlo nás 10 finalistů a několik náhradníků. S těmi to funguje tak, že se pro ně prodlouží proces a podstupují vše co finalisté s nadějí, že to někdo z nich odřekne. Ani jeden z nás deseti to ale nevzdal, což byla pro náhradníky, bohužel, špatná zpráva. V Polsku se třeba ale místo uvolnilo pro většinu z nich, takže je to dost o náhodě. Na této schůzce jsme už dostali opravdu podrobné informace o všech dalších formulářích, které jsme měli vyplnit, o samotném odletu do Ameriky a také o PDO.
PDO (Pre-Departure Orientation) je několikadenní kurz, který má studenty připravit vlastně na všechno. Účast na něm je jednou z podmínek účasti v samotném programu, podstoupí jej FLEX studenti ve všech členských zemích. Dozví se tam nejen spoustu rad pro řešení problémů (které se dříve nebo později objeví úplně u každého), ale také samotný důvod, proč americká vláda program sponzoruje. Bylo to hodně vyčerpávajících 5 dní, na které ale jen tak nezapomenu. Protože byla Česká republika součástí FLEXu letos poprvé, měli jsme PDO ještě společně se Slováky a Poláky právě v Polsku, kde už FLEX pár let působí. Koncem června jsme tedy se všemi ostatními finalisty v doprovodu paní Šantúrové nasedli do letadla a odletěli do Varšavy. V kempu asi hodinu od ní jsme strávili 5 dní s novými slovenskými a polskými kamarády (měli jsme velmi silné tendence, shlukovat se v československém složení a povídat si naší mateřštinou, ale jelikož jsme podle pravidel kurzu měli celou dobu mluvit jen anglicky, tak jsme tyto tendence museli potlačovat)...
Po celou dobu jsme byli rozděleni do co možná nejmezinárodnějších menších skupin, ve kterých jsme absolvovali několik vyučovacích bloků denně. Každá taková skupina měla svého rodilého mluvčího a jednoho absolventa FLEX programu, kteří nás školili ohledně různých témat. Od toho, jaká pravidla se v Americe dodržují, jaké mají Američani hodnoty a tradice, až po vztahy s naší budoucí hostitelskou rodinou a americkými kamarády. Vyplynulo z toho, že se máme připravit na cokoliv a otevřít se všem možnostem, které se nám naskytnout.
Po vyčerpávajícím ale také zábavném týdnu jsme se vydali na oslavu v budově varšavského sídla Facebooku, což nikomu z nás rozhodně nevadilo, protože tam byl slušný raut a hlavně krásný výhled! Tam jsme si povídali s ostatními o našich očekáváních a taky s absolventy o jejich zkušenostech a radách. Potom nám nezbývalo nic jiného, než se se všemi rozloučit a vyrazit na letiště. To jsme ještě nevěděli, že marně. Letadlo do Prahy mělo letět tentýž den večer, ale po několikahodinovém čekání na letišti byl let zrušen. Tak jsme letěli až druhej den, což byl trochu problém, protože jsme kvůli tomu nestihli naplánované vízové pohovory, na které jsme pak museli jít v náhradním termínu na začátku července.
Naštěstí jsme ale stihli další naplánovanou akci a to oslavy Dne nezávislosti v sídle amerického velvyslance v Praze. Ten si na nás udělal čas, takže jsme si s ním ještě před začátkem samotné akce měli možnost popovídat. Potom jsme si poslechli jeho proslov, užili si opět velmi slušné pohoštění (nebojte, moje láska k jídlu přetrvává), společně odešli a na pár týdnů se rozloučili.
No a po již zmíněných vízových pohovorech jsme se potkali až 5. srpna všichni na letišti v Ruzyni. Musela jsem si zabalit do jednoho odbaveného a jednoho příručního kufru (do hmotnostních limitů jsem se vešla absolutně bez rezervy), což byl docela oříšek, ale nakonec jsem to s velkou pomocí ochotných rodičů a svého trpělivého chlapce zvládla...
Noc před odletem jsme všichni společně přespali v hotelu v Praze, takže jsme se s rodiči loučili už 4. večer a dost jsem si pobrečela. Druhý den mě na letišti ještě přepadli mí kamarádi, takže jsem slzami opět nešetřila. Loučení vážně není pro mě. Teď se mi derou slzy do očí jen na to vzpomínám...
Omlouvám se, že jsem se ještě nedopsala do Ameriky, ale příště už to zvládnu, slibuju!
Sice se mi stýská, ale teď si to tady vážně užívám! Halloween atmosféra je tu už v plném proudu, ale o tom třeba příště :)
Mějte se krásně a ozývejte se!
Zpoza louže,
Klára
コメント