top of page
Vyhledat
Obrázek autoraKlára Halašková

léto v Mainu

Nastal velký okamžik. Je už konec ledna 2020, tak proč nepřidat článek o prázdninách 2019? Aspoň sem můžu přidat trochu zpětné reflexe :) Minule jsem skončila loučením se na letišti, tak navážu vítáním se s Amerikou. Po přistání ve Washingtonu jsme tedy museli pár hodin čekat na celní kontrolu, kde jsem zavolala rodičům, že jsem v pořádku dorazila. Potom jsme vyzvedli kufry a shromáždili se s ostatními FLEX studenty z dalších zemí. Čekalo nás přivítání v nedalekém hotelu, kam nás dovezl žlutý školní autobus (ano, ten z amerických filmů) a kde jsme strávili noc. Moc jsem se ale neprospala: vstávala jsem asi ve 4 ráno, protože jsme museli zpátky na letiště a přestože moje letadlo mělo letět až někdy v 9, museli nás tam dopravit jako skupinu, takže se to řídilo podle časů ostatních. Docela rychle to ale uteklo. Rozloučili jsme se s ostatními, popřáli si hodně štěstí a vydali se za vlastním dobrodružstvím. Někdy v 10 jsem konečně nastoupila do zpožděného letadla a po krátkém letu jsem 6. srpna konečně přistála na letišti v Portlandu, kde jsem si vyzvedla zavazadla a setkala se se svojí hostitelskou rodinou.


Přivítali mě rodiče Faith a Boyd a jejich dcera Nicole. Bylo to vlastně moc milý setkání a protože jsem si s nimi volala už dřív, neměla jsem pocit, že jsou úplně cizí. Faith má ještě syna Paula, ale ten už žije s manželkou Claire jinde. Hned první den mě holky vzaly do ohromnýho obchodu, kde jsme nakoupily zeleninu a doma si k obědu udělaly sushi. V překrásném domě uprostřed nekonečných lesů jsem si vybalila kufry ve svém pokojíčku, kde strávím 10 měsíců svého života.



Přivítal mě pejsek, do kterýho jsem se okamžitě zamilovala. Jeho jméno není náhodné! Je to totiž námořnická rodina, takže ho pojmenovali Skipper, což znamená kapitán.



Mají ještě kocoura, ale co si budem, jsem psí člověk. Kromě toho, že ho občas donesu (což není tak jednoduché, je to pěkná koule) zpět do domu, když vyběhne ze dveří, tak se náš vztah moc nevyvíjí. Ven nesmí, protože kdyby utekl, tak ho v lese něco sežere. Já jsem tedy přesvědčena o opaku, protože z něj má strach i pes, kterej je tak 5x větší. Takže jsem mu dala přezdívku Tygr.



Hned první den večer mě Faith s Nicole vzaly do společnosti. Šly jsme bruslit. Je tady totiž taková vnitřní aréna, kde hraje osmdesátková disko hudba a tančí se na kolečkových bruslích. Je to skvělý, takže když jsem se teď dozvěděla, že v prosinci budou zavírat, tak mě to opravdu zamrzelo, protože nevím, kde potom budu trávit své páteční večery.


Po pár dnech, konkrétně 10. srpna přiletěla Margherita. Slečna z Florencie, která přijela na jeden semestr (spoiler alert: rozhodla se zůstat do konce roku jako já!!) do stejné hostitelské rodiny. Marghe je o necelý rok mladší, takže mám poprvé v životě mladšího sourozence (ti mí dva v Čechách jsou v průměru o 20 let starší). Je to fakt skvělá holka. Exchange studenti jsou obecně nejlepší přátelé při pobytu v zahraničí, protože nejlépe chápou, co prožíváte. S Margheritou jsme ale perfektní dvojka. Jsem fakt moc ráda, že jí tady mám, protože přestože jsme hodně jiné, tak se vzájemně podporujeme (a navíc je vtipná). Vyzvedli jsme ji na letišti, chudinku celou utahanou po zpožděném letu, a jeli jsme všichni domu.


Faith, Boyd, Nicole, Margherita a já

No a protože naši hostitelští rodičové jsou skuteční milovníci oceánu, vzali nás již druhý den na týdenní plavbu svou plachetnicí. Nakoupili jsme hromadu jídla a vyrazili do přístavu. Podle (jak jsme později samy zjistily: velmi dobré) rady jsme si s Margheritou zabalily oblečení do tepla i do zimy. Maine je totiž stát velmi nepředvídatelného počasí. Obecně je tady v létě chladněji než u nás, ale taky se občas zapotíte. Zatímco v zimě to bez pořádné obuvi (a v mém případě aspoň patnácti vrstev) moc dlouho nevydržíte.


Loď mají vážně překrásnou. Jmenuje se "Passages". Patnáct metrů (nebo spíš 47 stop?) dlouhá, dvoustěžňová plachetnice. Mělký ponor jí umožňuje plout na hodně míst. Je to loď, na které se dá bydlet, což taky Faith a Boyd s Nicole a Paulem před deseti lety využili pro roční plavbu na Bahamy. Takže když říkám, že jsou to námořníci, tak to myslím vážně.



Po naložení veškerých zásob a zavazadel na palubu jsme dostali přednášku, abychom s Marghe byly schopny fungovat jako správná posádka. Boyd se nás snažil naučit jména všech částí lodi, ale upřímně řečeno si toho moc nepamatuju. Margherita měla už předchozí námořnické zkušenosti a taky si jako podzimní mimoškolní aktivitu vybrala sailing, takže je na tom teď mnohem líp. První den jsme taky dostaly každá svou vlajku, abychom je mohly vyvěsit a ukázat všem, jak je naše loď mezinárodní.



Naše dovolená probíhala příjemně. Spánek, jídlo, spánek, pozorování častých tuleňů, občasných delfínů a (mnou objevených!!) dvou žraloků, pár procházek, spánek, další jídlo a spánek. Tak vypadal ideální den. Počasí nám přálo a tak se rozpršelo až poslední den, který jsme s Marghe využily k čemu jinému než ke spánku a potom ke hraní naší nové oblíbené karetní hry "Nerds", ve které jsem sice měla náskok, ale když Margherita přijela, tak mě dost rychle dohnala. Další fajn hra, kterou jsme hráli je "Banana grams", což je něco jako Scrabble. Samozřejmě jsme to hráli v angličtině, protože s mojí italštinou to moc nevypadá. Malovala jsem si, že své italské sestry využiji jako soukromou učitelku italštiny, ale zatím jsme se k tomu ani po 6 měsících nedostaly...


Za celý týden jsme udělali takovou okružní plavbu po okolí. Pobřeží Mainu je doslova obklopené malými ostrůvky, takže na obzoru většinou kol dokola něco vidíte. No a Faith s Boydem nás vzali na některá ze svých oblíbených míst. Musím říct, že mě obzvlášť uchvátil miniostrůvek, který jsme navštívili hned první den. Stojí na něm totiž druhý nejstarší maják na mainském pobřeží vůbec. Tady je pár fotek, ale tu atmosféru se mi vyfotit nepodařilo. Tak pokud budete někdy poblíž, určitě se tam stavte!



Seguin Island Light

Taky jsme na lodi měli dvě návštěvy. Jednou z nich byl Paul (syn Faith) s jeho tátou Jayem, který přijel z Washingtonu D.C., kde bydlí. Další den byla návštěvou Boydova tetička Elsie. Roztomilá vitální babička, kterou jsem si absolutně zamilovala. Tolik energie a pozitivity bych si vážně přála mít. Miluje procházky, tak jsme všichni šli společně objevit jeden z opuštěných ostrůvků. Úplně nadšeně nám ukazovala všemožné horniny a geologii popisovala jako nezábavnější vědu... Skončili jsme na pláži, kde jsme se s Margheritou odhodlaly vykoupat a okusit tak chladné vody Atlantiku.



Po návratu z odpočinkové, vlnami rozhoupané a sluníčkem zalité dovolené, jsme pro změnu trochu pobyli doma. Protože se na lodi člověk nemůže tolik hýbat, začaly jsme s Margheritou objevovat okolí domu, abychom si mohly občas jít zaběhat. Nikdy jsem tomu moc nepodlehla, ale tady mě to začalo bavit. Vždycky mě to hrozně nastartuje, takže jsem ještě tak do půlky října občasně chodila na kratší víkendový ranní běh. Jenže už tady teď máme námrazu, takže to nejde. Vlastně by se po tý silnici teď dalo líp bruslit než běhat, ale bohužel není rovná, takže nemůžu tento svůj skvělý nápad realizovat.




Taky jsme jednoho krásného dne trávily s Faith a Marghe celý den v autě, protože jsme jely do Bostonu vyzvednout na letiště Malwinu, exchange studentku z Polska. Cestou jsme zjistily, jak vypadá americká Ikea (úplně stejně), protože tam Faith potřebovala nějaký součástky. K večeru jsme zaparkovaly na letišti a vyšly vstříc hledání blonďaté kudrnaté slečny, kterou jsme doposud znaly jen z jedné fotky. Asi po půl hodině jsme se všechny šťastně setkaly a mohly tak vyrazit domů. Cestou v autě jsme se toho o Malwině dozvěděly docela hodně, protože se jedná o rozhodně nestydlivou slečnu. Je moc fajn a její hostitelská rodina bydlí asi kilometr od nás, takže se s ní často vídáme a to je super.



já, Marghe, Malwina

Asi můžu mluvit za všechny, kteří někde byli, že ostatní exchange studenti jsou nevíc spřízněné duše. Kromě Malwiny tady v okolí bydlí Kaique (Brazílie), Ivan a Carlota (Španělsko). Ostatní exchange studenti jsou roztroušení trošku dál, takže se s nimi vídáme jen zřídkakdy, ale o tom asi až příště...


Děkuji těm, kdo dočetli článek až sem. Pokusím se co nejdříve něco sepsat, ale nic neslibuji, protože tenhle jsem původně napsala už asi 3 měsíce zpátky a až teď je tu. Doufám, že se vám zatím v roce 2020 daří. Já mám pocit, že jsem se ani nestihla probudit a už je konec ledna. Strašně rychle to utíká, za chvilinku přistanu na letišti v Ruzyni, tak si moc nezvykejte na klid od Kláry...


Zpoza louže,


Klára


ps.: Dávejte o sobě vědět! Z každého dopisu nebo zprávy mám neskutečnou radost :)

253 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Comments


Post: Blog2_Post
bottom of page